Galerie Miloš Kurovský
Autobiografie

 

SLOVO ÚVODEMGALERIE AUTORŮNABÍDKA 1NABÍDKA 2NABÍDKA 3NABÍDKA SPECIÁLKLUBPARTNEŘIKONTAKT

Kristian Kodet · Miloš Kurovský · Bohunka Waageová · Andrea Forsterová · Jaroslav Šerých  Stanislav Hybler · Jaroslav Cita · Jiří Vavřina · Václav Macháň

Autobiografie

Narodil jsem se v roce 1924. Delší část svého života (45let) jsem prožil v totalitě, fašismu a komunismu. Uvědomoval jsem si, že žiji mezi blázny a komedianty. Pochopil jsem, že všechny situace musím řešit s nadhledem a humorem. Dobrou náladu považuji za největší moudrost, protože psychika má rozhodující vliv na naše zdraví. Člověk by se měl snažit prožít život v radosti a v lásce k bližnímu. Máme jen tolik příjemných chvil, kolik si jich sami dopřejeme.

Není nám dáno pochopit metafyzický vyšší princip, který ovládá existenci života na naší planetě. Proto vznikají různé církve a každá si vytvořila svého abstraktního Boha. Platon: "Náboženství je vznešená lež". Vznešená je proto, že obohacuje věřícímu jeho život a dává mu určitý smysl. Ovšem Schopenhauer tvrdí: "Osud nám zamíchal karty a my s nimi musíme hrát."

Moje matka Štěpánka Supíková se narodila v roce 1904 v Ostravě. V roce 1923 přijela její teta z Chicaga a nabídla jí, aby emigrovala do USA, že se tam o ni postará. Teta byla bohatá (mimo jiné tam měla tři domy). Štěpánka byla zamilována do Aloise Kurovského, proto nabídku odmítla. Když nastaly mezi milenci rozpory, opakovanou nabídku přijala. Teta jí poslala zaplacený "lodní lístek". Když se Štěpánka po vyšetření u lékaře dověděla, že je těhotná, do Ameriky neodjela. Vdala se a já se narodil 18.X.1924 v Ostravě.

V roce 1926 se narodil můj bratr Milan. Byli jsme muzikantská rodina. Otec hrál na housle a na čelo. Maminka hrála na kytaru a zpívala, měla hezký hlas. Matka malovala olejovými barvami portréty, krajiny, téměř všechno. Protože jsem měl barvy k dispozici, začal jsem olejem malovat již jako chlapec. Později jsem obdivoval pastel pro jeho matný a něžný povrch. Dočetl jsem se z odborné literatury, že pastel se nedá ustálit (fixovaný pastel vypadá jako zmoklý motýl), proto se paspartuje a dává za sklo. Takže jeho mat zůstává utajený. O barvách olejových jsem se dočetl, že barvy žluté a okry po 40ti letech tmavnou. Říká se tomu galerijní šeď. Tak jako olejové barvy jsou vázány olejem, zkoušel jsem ustálit pastel. Po několika pokusech se mi to povedlo. Dosáhl jsem hlubokého matu, který nepůsobí rušivě ani při silném osvětlení.

Rád vzpomínám na své dětství. Otec byl přísný, maminka byla boží a s bratrem jsme se měli rádi. Když v r.1938 byla mobilizace, otec byl povolán do armády. Připravovali jsme se na válku. Bylo mi 14 let, chodil jsem ještě do školy, ale rozhodl jsem se, že budu vydělávat. Prodával jsem na ulici noviny. Byl to dobrý nápad, o noviny byl zájem a já měl radost, že nosím domu první vydělané peníze. Válka se nekonala. Zůstali jsme živí.

V roce 1939 nás okupovalo Německo. Fašistický teror, ve kterém jsme byli nuceni žít 6 let, to se nedá sdělit. Kdo to sám neprožil, ten to nemůže pochopit. Proti Německu bojovala téměř celá demokratická Evropa, SSSR a také USA. Ke konci světové války 5.5.1945 vypuklo v Praze povstání. Sovětská armáda byla ještě daleko, proto nemohla Praze pomoci. Americká armáda byla již v Plzni. Generál Eisenhower marně žádal, zda by mohl porušit smlouvu a přijet na pomoc Praze. Vítězné státy si ještě před skončením války rozdělily Evropu na západní a východní. Rusové nedovolili porušit smlouvu. Věděli, že osvobozením Prahy si získají masy. Když přijela vojska SSSR do Prahy, byla již osvobozena, za pomoci "Vlasovců". Přesto je Pražané nadšeně vítali jako osvoboditele. Po válce byli Vlasovci popraveni.

V roce 1945 jsem se přestěhoval do Prahy. Roku 1946 jsem byl povolán do armády. V r. 1947 začalo v armádě politické školení o přednosti komunismu. Protestoval jsem (citoval jsem Masaryka) Do civilu jsem šel v r. 1948 s kádrovým posudkem " nepřevychovatelný živel". Gottwald sliboval masám: "Továrny, statky, pole, všechno bude vaše" Proto se nelze divit, že ti, kteří již od dětství záviděli těm úspěšným, šli by i prolévat krev, aby si rozdělili kořist, kterou jim slíbil Gottwald. Mnozí těm jeho nesmyslům uvěřili a komunisté vyhráli volby.

V roce 1948 se komunisté chopili moci a vyhlásili "Diktaturu proletariátu" Ke komunistům se připojila Soc. demokracie a Str. lidová, vznikla "Národní fronta". Nemohli se spolehnout na armádu, proto vyzbrojili komunistické dělníky a nazvali je podle SSSR "Závodní milice". Zdůrazňovali Leninovo: "Kdo nejde s námi, jde proti nám". Stali jsme vazaly SSSR. Sověti nám dosadili své lidi, kteří ovládali jak naši vládu, tak naši justici, školství, kulturu a také osobní život každého občana. Proti komunistické totalitě se nedalo nic dělat. Každý odpor byl marný a zbytečný. Dopadlo by to jako v Maďarsku. Tam proti komunistické nadvládě roku 1956 povstal celý národ, včetně armády. Sovětské tanky maďarskou touhu po svobodě krvavě potlačily.

Když mi skončila vojenská služba, moje matka měla astmatické záchvaty. Na radu lékaře jsem s ní odjel do Vysokých Tater. Malovali jsme Tatry a obrazy úspěšně prodávali. Našel jsem ve Štrbě podnájem. Matka tam žila delší dobu a také se tam vyléčila. Já jsem žil v Praze a do práce (malovat) jsem jezdil do Tater. Platil jsem daně "z literární a umělecké činnosti" na Národní výbor v Praze 7. Protože jsem prokazoval dostatečný příjem, nemohl jsem být podle zákona považován za příživníka. Přesto mne předvolali na Národní výbor, kde mi oznámili, že budujeme "Dvouletku", abych se také zapojil.. Snažil jsem se je přesvědčit, že na budování mají dostatek lidí. Já jsem schopen vytvářet jiné hodnoty. "Ty vaše obrazy nemají žádnou uměleckou hodnotu". To nevím, ale ani vy to nemůžete vědět. Když do mě stále hučeli, tak jsem jim řekl: "To je jako kdyby dnes žil Antonín Dvořák a vy byste ho přesvědčovali, že když máme tu Dvouletku, bylo by důležitější, kdyby šel kopat uhlí". "Vy ale nejste Dvořák." Jistě, on byl muzikant, já jsem filosof. Odmítl jsem budovat tu jejich "Dvouletku".

Ředitel z kabaretu Alhambra na Václavském nám.mě požádal, abych v jejich prostorách vystavil své obrazy. Souhlasil jsem. Úspěšně jsem tam asi dva roky prodával obrazy. Když tam vyhořela kuchyně, kabaret byl na delší dobu uzavřen. Koupil si tam obraz také Dr. Bartošek, požádal mě, abych mu ho přinesl do ordinace. Dr. Bartošek byl psychiatr, naznačil mi, že jsem pod policejním dohledem. Pozval mne na další návštěvu. Asi po třetí návštěvě mi naznačil, že mi hrozí vězení a nabídl mi léčení na psychiatrii v Bohnicích. Nejlepším řešením by bylo, kdybychom vás zbavili částečně svéprávnosti. Pane doktore, já nedělám nic protistátního, já jen maluji. Oni to vidí jinak, částečně by vás to chránilo, ale vy sám dobře víte, co si můžete dovolit. Pochopil jsem, že nebezpečí mi bude hrozit stejně, tak jsem souhlasil.

Nastoupil jsem na pozorování do Bohnic. Pan primář Dr. Martilik mě přijal velmi vlídně, měl jsem dojem, že pan primář mi tam poskytl ochranu před policií. Spolu jsme rozebírali "Kritiku čistého rozumu" od Kanta a také potvrdil moji domněnku, že Nietzsche měl schizofrenii. V Bohnicích byla pohoda a klid. Napsal jsem tam "Metafyziku mravnosti" atd. Když mi řekla paní doktorka, abych toho tolik nepsal, že to vše je nucená opisovat panu primáři. Ukončil jsem svojí "filosofii" prohlášením: "Mojí metafyzikou končí veškerá filosofická bádání. Vyřešil jsem všechny filosofické otázky, filosofické problémy jsou neřešitelné. Nikdo již nemůže nic podstatného sdělit a také by už nikdo nestál o další slova." Doufám, že jsem dostatečně zdůraznil moji "genialitu" nebo abnormalitu? To potvrdí psychiatři a také potvrdili. Byl jsem částečně zbaven svéprávnosti.

Když byla Spartakiáda, čistila policie Prahu od protistátních živlů. Odvezli mě opět do Bohnic. Pan primář Dr. Martilik mi dal propustku na sobotu a na neděli. To se policii nelíbilo. Na otázku policie, proč mi dal propustku, odpověděl, že to je v zájmu léčby. Na příkaz policie mi nasadili v zájmu "léčby" elektrické šoky. Přikurtovali mě ležícího za ruce a nohy a do hlavy mi pustili elektrický proud, okamžitě jsem ztratil vědomí. Nebylo to tak hrozné, jak by se mohlo zdát. Jednou, když mě vedli pro další dávku šoků, bylo tam větší množství diváků, napadlo mě, že to může být policie. Ovšem to, co následovalo bylo až bestiální. Připravili mi nepopsatelné muka, kontakty nenamočili a pustili do mě proud. Byl jsem při vědomí, domníval jsem se, že je to poprava. Když lékař důrazně řekl: "namočte to!!" Namočili a mučení skončilo. Když jsem se probudil, připomněl jsem si radu Friedricha Nietscheho: "Co tě nezabije,to tě posílí".

Po propuštění z léčebny mě navštěvovalo mnoho mých přátel. Založil jsem "Klub přátel umění a filosofie." Scházeli jsme se u mne každý čtvrtek. Podmínkou bylo, že se nebude mluvit o politice. Vedli jsme filosofické debaty. Např. P.V. citoval Feuerbacha: "Bůh nestvořil lidi, ale lidé Boha." Miloslava odpověděla, že Feuerbach tím Boha nepopírá, ale kritizuje církev a dodala: Tomáš Akvinský se snažil dokázat existenci Boha, "Každá věc má svého mistra, taktéž já jsem musel být stvořen někým dokonalejším mne." Dodal jsem, o Bohu víme asi tolik, jako mravenec o Francouzské revoluci. Filosofie má jiné metody bádání než církev, tam slovo "věřím" neexistuje.

Ve všech debatách dominovala Miloslava, proto jsem se s ní oženil. Bohužel klub měl krátký život. Měli jsme tam udavače. P.V. zastánce komunistické ideologie tvrdil, že výchova má rozhodující vliv na člověka. Byla to převzata teorie Hitlera, nepřevychovatelné Čechy pošleme na Sibiř. P. V. citoval: " Dejte mi člověka já z něj udělám boxera, nebo filosofa." Domnívám se, že větší vliv na nás má dědičnost. Goethe: "Co v člověku není, to z něj nevyjde." P.V. se mnou nesouhlasil, proto mi bylo podezřelé, proč mi nabídl, že má možnost přeložit a vydat mojí metafyziku v Paříži. Odmítl jsem, že to ještě není hotové. Bylo to asi 10 ručně psaných listů. Nebyla to žádna sláva, rozhodně nevhodné k publikování.

Netrvalo dlouho a přišli estébáci. "Tak vy jste vydal ilegálně knihu v Paříži." Jakou knihu? "Nedělejte ze sebe blbýho, my dobře víme, že nejste tak blbej, jak se děláte." Jestli myslíte "Metafyziku mravnosti", tak tu mi ukradl váš člověk. Chtěl ji, ale já mu ji nedal. Mám na to několik svědků, ovšem pokud to nebyli všichni vaši lidé. Důkladně mi prohledli byt. Nenašli nic protistátního, tak odešli. Klub jsem zlikvidoval a nikdy jsem se nedověděl, kolik fízlů bylo na mne nasazených. Začal jsem si uvědomovat situaci a ztrácel jsem důvěru i ke svým přátelům. Odmítal jsem návštěvy a začal žít rodinným životem. Narodila se nám Renata a Laura.

Moje žena Miloslava se nemohla smířit s tím, že za komunismu nesměla studovat, protože měla buržoazní původ. Nenáviděla komunizmus a pochopila, že se mnou se jí naskytla příležitost bojovat na úrovni s jejich socialistickou kulturou. V roce 1965 jsme spolu založili "Mezinárodní sdružení nezávislých výtvarníků". Miloslava vytvořila heslo "Ars limites ignorant" (Umění nezná hranice). Ve slovníku to nenašla, pochopitelně v době antické žádné hranice pro umění nebyly. Bez její vydatné pomoci by sdružení nevzniklo. Byla velmi schopná. Dopisovala si s UNESCO, kde zaregistrovala naše mezinárodní sdružení. Psala ministrům, vládě, generálnímu prokurátorovi atd., a oni jí odpovídali. Veškerou korespondencí mám ve dvou fasciklech.

Bohužel brala svůj boj proti totalitě příliš vážně a to ji vyčerpávalo. Trpěla často depresí. V té době jsem byl stále ještě zbaven svéprávnosti, měl jsem veřejnou opatrovnici, ta mě informovala, že policie na ni vyvíjí nátlak, aby navrhla mojí ústavní léčbu. Domluvili jsme se, abych byl pod větší kontrolou, že opatrovnicí bude moje manželka. Plán se povedl, manželka se stala mojí opatrovnicí, a tím měla možnost nahlédnout na úřadech do mých spisů. Pro mne to byla nádherná komedie. Bohužel psychický stav manželky se stále zhoršoval.

Když jsem maloval ve Vysokých Tatrách, získala moje žena povolení k vystavování mých obrazů od "Pražských sadů, lesů a zahradnictví". Za mé nepřítomností vystavila ve Františkánské zahradě několik mých irrealistických obrazů. Během jednoho dne je téměř všechny prodala. Větší část turistům za valuty. Pochopil jsem, že malování se stalo mojí profesí. Když vznikla "Ochranná organizace autorská", platil jsem tam daně z literární a umělecké činnosti. Nebyl jsem nucen vstoupit do Svazu českých výtvarných umělců.

Na doporučení ART centra mi otevřela Živnostenská Banka valutové konto. Do zahraničí jsem prodával přes ART centrum a také soukromě. Protože jsem měl vlastní valuty nebyl jsem nucen žádat o příděl valut na dovolenou v zahraničí. Banka mi uvolnila z mého účtu jen jednou ročně a to stejnou částku jakou prodávala občanům, kteří nevlastnili žádné konto. Ze svého účtu jsem mohl vyzvednout jen bony nebo koruny.

V roce 1967 si ode mě koupil obraz Dr. Ludvík Souček (zubař a spisovatel).Chodil se dívat na moje obrazy k Národnímu divadlu, kde jsem je vystavoval. Pozval mě do svého bytu, aby mi ukázal sbírku obrazů. Měl tam obrazy několika malířů. Surrealistický obraz Mikuláše Medka (z cyklu cibule). Medek Součka také portrétoval. Měl tam neobvyklý obraz K. Lhotáka atd. Souček mne často navštěvoval. Koupil si asi tři moje obrazy. Jednou mi dal svou vizitku a řekl: "Jsem na 8. odd., kdybys chtěl legalizovat to "Mezinárodní sdružení nezávislých výtvarníků," tak ti to umožníme." Odpověděl jsem: "Nejsme organizace ilegální, ale nadnárodní, registrovaná v UNESCO. Jak dlouho si myslíš Ludvíku, že vás nechají soudruzi z SSSR budovat komunismus s lidskou tváří?" "Máme to pevně v rukou." Tak to si povíme za rok, odpověděl jsem.

Několik dnů po okupaci jsem šel po Václavském náměstí, někdo mě bouchnul do zad. Otočil jsem se a to Dr. Souček: "Jak jsi to věděl, ty chlape!" Dr. Souček věřil, že komunismus lze reformovat. Žil ve virtuálním světě, jako mnozí spisovatelé. Dr. Souček 1926-1978, publicista a spisovatel, zaměřený na sci-fi. Napsal řadu knih určených mládeži, Tušení souvislostí a jiné. Dostal se do rozporu s komunistickou stranou. Proto také není uveden v Ilustrovaném encyklopedickém slovníku z roku 1980. Slovník je poplatný komunistické ideologii.

Komunismus má ve svém programu třídní boj, proto nemůže existovat bez cenzury a diktatury. Věřit v ideální společnost, mohou jen lidé nezkušení nebo mládež. Ještě nikdy v historii nebyl státní systém ideální a to proto, že nejsou dokonalí lidé. Každý má svou pravdu, neshody jsou i v rodinách, jak by mohla být shoda ve společenství. Vystižně to řekl Churchil: "Kdo ve 20ti letech nejde doleva, nemá srdce. Kdo ve 40ti nejde doprava, nemá rozum." Má to logiku,v tržním hospodářství se musí o sebe postarat každý sám.

V roce 1968 jsem namaloval obraz "Uzurpátoři" (okupanti). Koupil si ho německý občan pan Horst Horning z Offenbachu. Koupil ho týž den, kdy nás okupovala ruská vojska se svými satelity. Na dotaz, kdy jsem ho stačil namalovat? Odpověděl jsem. Okupaci jsem předpokládal, byla to jen otázka času. Bohužel duševní choroba mojí manželky se zhoršila natolik, že jí odvezli do ústavu a zbavili ji svéprávnosti. Byla nepříčetná až do konce svého života. Protože jsem byl také nesvéprávným, úřady chtěly naše dcery umístit v dětském domově. Požádal jsem svého přítele Dr.Petra Nohela, aby mi dělal opatrovníka a pak požádal soud, aby mi vrátili svéprávnost. Petr s tím souhlasil a také se tak stalo.

ROSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Obvodní soud pro Prahu 1 v senátě složeném z předsedy JUDr. Marty Jehnové..atd. takto: Soud vrací M. Kurovskému způsobilost k právním úkonům.. Odůvodnění: Znalec vyšetřil jmenovaného dne 14.4.1976, ve kterém uvedl, že intelekt M. Kurovského není snížen, je schopen chápat svou společenskou situaci a v postoji k dětem se jeví morálně silně, s dostatečnou dávkou osobní odpovědnosti…. Obě děti navštěvují úspěšně střední školu… Opatrovník Dr. Petr Nohel uvedl, že nemá námitek, aby způsobilost k právním úkonům byla M. Kurovskému vrácena a poukazuje na obsah znal. posudku (soudní znalec Dr. Plzák). Miloslava se nemohla smířit s komunistickou totalitou. Trpěla tím celý život. Svůj život skončila tragicky, spáchala sebevraždu. Byla to aktivní a inteligentní žena.

Bydlel jsem v Kounicovém paláci Panská 7. Je tam velký dvůr, kde parkovalo jen jedno auto Tatra 603, které měla k dispozici "moje domácí" Gusta Fučíková, která byla předsedkyní "Českého svazu žen". Dovolila mým zahraničním návštěvám parkovat na "jejím" dvoře. Když nastoupila do funkce Kabrhelová měla k dispozici již tři auta a s parkováním mých hostů byly potíže. Kabrhelové žádala Národní výbor aby mi přidělili byt, že chce rozšířit svůj úřad.

Zhoršil se mi zrak. Lékařka mi předepsala silnější dioptrie, přes které jsem viděl ještě hůř. Když jsem je reklamoval, aby mi prohlédla oči, že jí to zaplatím, odbyla mne tím, že oči mi nemůže vyměnit, kdybych jí dal cokoliv. Částečně ji omlouvá to, že měla plnou čekárnu lidí. Hledal jsem nového očního lékaře. Tušil jsem, že by mi mohl poradit můj přítel Dr.Petr Nohel. Byl to dobrý nápad. Věděl a také poradil. "Na středisko v Kartouzské chodí na oční vypomáhat velmi schopná optometristka Alenka. Koriguje většinou komplikované případy, a to proto, že lékaři mají nezvladatelný počet pacientů. Petr mě s ní seznámil, hodně mi pomohla. Pečlivě mě vyšetřila a zjistila, že mám astigmatismus. Po výměně brýlí jsem viděl jako nikdy předtím.

Stali jsme se přátelé. Alenka měla malířský talent a také malovala. Přihlásila se na AVU, kde ji nepřijali. Důvodem byla, jak se dozvěděla z utajeného zdroje později, poznámka "Buržoazní původ." Věděla, že ne všichni, co absolvují výtvarné umění, nebo herectví, najdou ve svém oboru uplatnění. Seberealizovala se jak v optice, tak ve výtvarné činnosti. Alenka je velmi schopná a univerzální. Nabídl jsem jí manželství, souhlasila, tak jsem se s ní oženil. Vznikl nám nárok na větší byt. Národní výbor nám přidělil byt na Hradčanech, Novém Světě č.19. V prvním patře jsme bydleli a v přízemí jsem měl ateliér. Narodila se nám dcera Lenka.

Když mě objevili novináři a psali "Galerie za oknem" stal se Nový Svět promenádou. To se však nelíbilo sousedům. Stěžovali si, že jim turisti nahlížejí do oken a obtěžují dotazem na galerii. Nový Svět se změnil. Mně to však nevadilo, měl jsem dobrý pocit, že mě lidé vyhledávají. Články o "Galerii Nový Svět" se objevovaly i v zahraničních novinách, časopisech a také v turistických příručkách. Když parkovalo před mým ateliérem zahraniční auto, téměř vždy ke mně přišel "kamarád" a někdy donesl i láhev vína. Hlásit mohl jen to, (aniž by to tušil) co jsem mu sám narežíroval. Domnívám se, že jedním z důvodu proč mě sledovali, byly mé časté styky s cizinci. O tom mém "zločinu" informoval agent (můj soused) majora STB. Neuvedu jeho jméno, bylo by to zbytečné, dnes už je neškodný.

Denně procházelo kolem mnoho turistů. Přestože byl zájem o moje obrazy, prodával jsem jen tolik, abych měl na nájem, jídlo a pod. Potenciálním zájemcům jsem obvykle odpovídal: "Prodávám jen když mám žízeň". Navštívil mě německý občan Ralf, vlastnil několik mých obrazů, které koupil ode mne ještě v Panské. Když jsem se odstěhoval, nemohl mě najít. Když četl v německém tisku o galerii na Novém Světě, byla tam také foto (pohled do okna jak maluji). Řekl mi, že má v Norimberku literární kavárnu "Exil", ve které má moje obrazy, o které je velký zájem. Obrazy nechtěl prodávat, ale napadlo ho, že by mi dělal agenta. Souhlasil jsem. Tisk v Norimberku hodnotil moje obrazy kladně, na příklad: "Skutečné umění nenajdete v galerií, ale v kavárně "Exil", kde český malíř…". atd.. Komunistický Svaz českých výtvarných umělců hodnotil moje obrazy jako bez umělecké hodnoty, proto bezcenné. Tím mi umožnil vyvážet a také prodávat obrazy do celého světa. Komedie, kterou jsem hrál s komunisty, se mi dařila a to proto, že ti, co nám vládli, byli hlupáci.

"Hrdinství je přemoci nepřítele, ale moudrost a šlechetnost je udělat z nepřítele přítele." Hrdinství je zbytečné gesto, ovšem pokud nejde o vážný důvod, případně někoho zachránit. Získávat přátele za každou cenu je rovněž zbytečné, ovšem pokud nejde o psychologický experiment. Nenávistí a nepřátelstvím si škodí každý sám sobě. Protože nikdo zlý nemůže být šťastný. Kromě psychopatů, ti se v tom vyžívají. Hněv se nikdy nepřekoná hněvem, ale láskou.

V roce 2006 přivezl pan Horning obraz "Okupanti", který si koupil v roce 1968. Požádal mě, abych potvrdil jeho stáří. Pan Horning k němu legendu napsal "Prager Frühling." Domníval se, že to má pro Česko historickou cenu, jako symbol okupace. Vysvětlil jsem mu, že u nás ještě na to není vhodná doba. Protože jak ve vládě, tak v kultuře jsou bývalí komunisté a spolupracovnicí STB, ti svou minulost utajují. O komunistické hrůzovládě v padesátých letech, je nedostatečně informovaná mládež. "Jako u nás," řekl pan Horning. "Ve školách dějiny končí obvykle Bismarckem." Má to logiku, abychom se nemuseli stydět za své rodiče. Nikoho nelze obviňovat, nedalo se nic dělat. Hrdinský čin v diktaturách je marné a zbytečné gesto, diktaturu nemůže nic ohrozit, pokud nenastala doba jejího zhroucení.

Kdo neměl možnost emigrovat a byl nucen žít v totalitě, chtěl-li se seberealizovat, ať už jako vědec, herec apod., byl nucen snášet ponižující příkazy, chodit k volbám apod. Kdo ztratil pud sebezáchovy a protestoval, dopadl v lepším případě jako dělník nebo skladník. Ovšem budovat si kariéru udavačstvím, bylo opovrženíhodné. Když mi bylo 79 let, upadl jsem a nebyl schopen se postavit. Pro mne bylo logické, že mi již skončil "zlatý věk grotesky." Byl jsem s tím smířen. Všechno jednou musí skončit. Když mě Alenka našla ležícího na podlaze, nechala mne odvést do nemocnice Na Františku. Vzhledem ke svému věku jsem neměl naději, že budu ještě někdy chodit. Péče, jakou mi Alenka věnovala, mě posilovala v boji o život. Každý den mě navštěvovala buďto Alenka, nebo naše přítelkyně Jana.

Nikdy nezapomenu na péči, kterou mi věnovaly, Ležel jsem bezmocně asi 40 dní Pak mě převezli do nemocnice Pod Petřínem, kde jsem asi za měsíc, pomoci holí, byl schopen chodit. Díky lékařům, terapeutům, také dik Alence a Lence, začal pro mne nový život. Po dvouměsíčním pobytu v nemocnicích, mi Alenka vyjednala a zaplatila (500Kč denně) léčení Na Malvazinkách. Jsem byl od 18. 12. 2003 do 30. 1.2004. Měl jsem tam pokoj s televizí. Díky péči, kterou mi věnuje Alenka a Lenka, mohu ještě relativně spokojeně.existovat. Žijeme spolu již 30 let, jsou to nejhezčí léta mého života. Nikdy jsem nehromadil peníze. Když jsem je potřeboval, prodal jsem obraz. Dnes vím, že jsem měl prodávat více, protože peníze jsou "materializovaná svoboda". Seneka: "Není chudý kdo má málo, ale ten, kdo chce stále více."

Člověk by neměl žít jen pro peníze, ale také ne bez nich. Protože nemám majetek, tak jsem Alence a Lence za péči, jakou o mne měly a dosud mají, věnoval všechny svoje obrazy.

Někteří lidé žijí v iluzích a věří, že se o ně ve stáří postará stát. Lékařská věda nám prodlužuje život, proto důchodový systém v budoucnu nemusí být plně funkční. O budoucnost by se měl starat každý sám, a to proto, že s ní bude žít až do konce svého života.

Jsem stár, jsem velmi stár, jsem "superstár" (mám 83 r.). Protože již nemohu malovat (třesou se mi ruce), tak se vracím ke své lásce, která mne nikdy neopustila, a tou je útěcha z filosofie. Schopenhauer: "Každý den prožívej, jako by to byl celý život. Den, kdy se nezasměješ nebo neprožiješ něco hezkého je pro tebe nenávratně ztracený." Nepromarňuj čas, nenávistí a zlobou. Kladný přístup k lidem a k životu prodlužuje a obohacuje naše bytí. Pamatuj, že ani celá věčnost, ti není s to nahradit jednu ztracenou minutu.

Dr. Petr Nohel nazval můj výtvarný projev "irrealismus." Původně to byl literární výraz Dr. Nohel napsal několik rozborů o mé výtvarné tvorbě od roku 1965 do roku 2005. Nejrozšířenější je studie z roku 1975 (12 stran) a z roku 1998 (14 stran), v nich vysvětluje smysl irrealismu a jeho oprávněnost ve výtvarném umění. Irrealismus se chybně interpretuje. Například zadáte-li ve vyhledávači Google pojem irrealismus, odkáže vás na stránky Cafe Irreal Translatinos Czech, kde se píše: "Surrealismus je druh umění, které se vymyká realitě, bylo by těžké odlišit irrealismus od surrealismu".

Uvádím, jak to vidím já: "Je zásadní rozdíl mezi surrealismem a irrealismem. Surrealistický obraz vznikl v podvědomí, postrádá logiku, je anomální, někdy až šokující. Není kontrolován rozumem. Je to vnitřní svět malíře. Irrealismus je abstraktní představa, která však má určitou logiku, je to skutečno v neskutečnu."

Dr. Petr Nohel: Realita irreálna, Reality of irrealness

 

© 2007-2008 Premium Art • Kontakt: premiumart@premiumart.cz